
Ty moje napuchlý oči už mě štvou.
Dneska měl děda pohřeb. Nedalo se koukat na to, jak některý lidi jakoby vůbec nevěděli co se stalo. Jako by nevěděli o koho jsme přišli. Byl výjmečnej, byl nepostradatelnej, byl skvělej.
Nedá se ze dne na den zapomenout.
Je těžký poslouchat v kostele slova 'a odpusť mu jeho hříchy', když on žádný neměl.
Je těžký dívat se na tu rakev, když člověk ví, že v ní leží někdo takovejhle jako byl děda.
Je těžký dívat se, jak zhasíná poslední svíčka a chvíle, kdy se s ním můžeme rozloučit, se krátí.
Jedna z věcí, který mě mrzí je ta, že vím, kdo mu do toho hrobu pomohl.
Jako kdyby ho tam o kus postrčila, jako kdyby ho zabila. Neodpustím jí to.
Ani jsem snad neznala člověka, který by ho neměl rád.
Pravda sice je, že v jeho věku se to už dalo čekat, ale přesto to bolí.
Jediný co bych si teď přála, je posunout čas o kousek zpátky a moct ho naposledy vidět, když ještě žil.
Nikol
chápu jk ti je
to samé jsme zažila